Eduard Stejskal

„No, na co si ještě vzpomínám? Na domov, který byl ve skutečnosti velmi klidný.“

Eduard Stejskal se narodil 10. 8. 1872 ve Slavonicích a do roku 1945 obýval dům č. 56 ve Špitální ulici (Spitalgasse). Jeho rodiče byli Rupert Stejskal a Maria Stejskal, rozená Niederhofer.

Ať už dělal Eduard Stejskal za svého života ve Slavonicích cokoliv, vždy byl poháněn starostí o svou rodinu.

Když začal Eduard Stejskal chodit do učení, naučil se v tehdy téměř výlučně německy mluvících Slavonicích pár českých slovíček. Chtěl se stát provazníkem a jeho mistr, Čech, ho naučil, zřejmě z nutnosti, natolik česky, aby si při práci rozuměli. Jinak obhospodařoval společně se svou matkou společný statek. Když tato v roce 1912 zemřela, bylo Eduardu Stejskalovi 40 let a aby mohl dále vést statek, musel přijmout hospodyni. Když se Maria Brandt přistěhovala z nedaleko ležícího Českého Rudolce do domu č. 56 a přijala místo, vyvinulo se mezi oběma něco víc než obchodní vztah. V roce 1937 se jim narodila společná dcera Franziska Emilie a v listopadu 1938 si oba řekli své ano. V té době byla Maria opět těhotná a následujícího roku v březnu přišel na svět syn Rupert Leopold.

Franziska si ještě pamatuje na to, jak s ní a jejím bratrem jezdil otec v neděli na výlety, navštěvoval příbuzné a jak rád trávil dny se svými dětmi: „No, a na co si ještě vzpomínám? Na domov, který byl ve skutečnosti velmi klidný. Trochu na školu a na neděle, které jsme trávili s otcem.“

Eduard Stejskal se v německé obci Slavonice velmi angažoval. V roce 1923 byl Sjednocenými německými stranami (Vereinigte Deutsche Parteien) zvolen do obecní a městské rady. Zde pracoval pod tehdejším německým starostou Antonem Plachem.

Ještě téhož roku, od 12. – 19. srpna, se ve Slavonicích konal zemědělský veletrh „I. Zemědělská a živnostenská okresní výstava“. I zde panu Stejskalovi občané důvěřovali, a tak společně se třemi dalšími mohl zastupovat „Zemědělský spolek“.

Když byl v roce 1932 ve Slavonicích postaven Německý dům, byl Eduard Stejskal jedním z těch, kteří se o něj zasloužili nejvíce. Společně se zapisovatelem Blöslem a pokladníkem Karlem Sprinzlem zastupoval stavební výbor, a stal se dokonce prvním předsedou „Spolku Německý dům“.

Když v roce 1939 začala válka, nebyl Eduard Stejskal povolán do vojenské služby a mohl zůstat se svou rodinou. Již v první světové válce nebyl povolán k odvodu branců, protože se po smrti své matky staral o statek sám a samostatní hospodáři byli z válečné služby osvobozeni.

Již 6. června 1945 musela rodina Stejskalových Slavonice opustit. Franziska nemohla dokončit druhou třídu, protože už od poloviny dubna bylo vyučování přerušeno, tehdy šestiletý Rupert by právě šel do školy. Obě děti si dnes na odsun pamatují jen stěží, ale po neúnavném pátrání zjistily, že rodina nalezla přístřeší u jednoho hospodáře ve Fratres. Na statku hospodáře Kainze zůstala rodina tři dny. Tento velice ochotný muž je poté odvezl k rakouským příbuzným v Thaya.

Život v Rakousku byl pro rodinu naštěstí relativně dobrý. Povolání provazníka bylo žádané a Eduard Stejskal si rychle našel práci. Právě v poválečné době a na venkově to nebyl žádný problém. Eduard Stejskal zemřel 1957 v Thaya ve věku 85 let a zanechal po sobě kromě své ženy a obou dětí narozených ve Slavonicích ještě dceru Hertu.

Pokračování příběhu:

Maria Stejskal, Eduardova žena, se do Slavonic nikdy nevrátila. Už je nechtěla a nemohla nikdy vidět. Franziska Eisl, roz. Stejskal, a Rupert Stejskal se poprvé do své staré vlasti vrátili v roce 1991. Pro Franzisku je ve Slavonicích ještě mnoho toho, co si pamatuje. „Tedy pro mě je to takové, jak to bylo,” říká. Její rodiče už to nemohli bohužel zažít. Pomyšlení na ztracenou vlast bylo příliš bolestné. Dnes je oběma sourozencům líto, že jim rodiče vyprávěli o jejich vlasti tak málo. „A myslím si, že jsme si jako děti ve skutečnosti netroufali zeptat nebo se v tom nějak „šťourat“, protože to vždy bylo spojené s bolestí. I tak si myslím, že ještě nebyl odhalen velký kus vzpomínek,“ říká Franziska. Času na psychické zpracování odsunu příliš mnoho nebylo. Po příjezdu do Rakouska se museli manželé Stejskalovi starat o každodenní záležitosti a hleděli spíše do budoucnosti, než aby se trápili minulostí.

A že by jí mohla matka později ve stáří možná povědět více, to sice Franziska připouští, ale to už její děti žily jinde. Ani na rakouské straně železné opony nevypadal svět nejrůžověji. Ve Waldviertelu nezůstali téměř žádní mladí lidé, protože tam nenašli žádnou práci, a pohraničí bylo velmi chudé. Mnohé, co dnes děti o svých otcích vědí, vyhledali prostřednictvím dokladů a v archivech.  

V roce 1995, při příležitosti 50. výročí odsunu, putovali Franziska a Rupert zase do Slavonic. Šli stejnou trasou jako tenkrát před 50 lety, přes celnici mezi Slavonicemi a Fratres, a společně vzpomínali na odsun ze své staré vlasti. Avšak stejně jako tenkrát jejich rodiče i oni dnes hleděli do budoucnosti: „Dnes si myslím, že se z toho dá udělat to nejlepší. Nic nepomůže, kdybychom byli věčně smutní nebo nepřátelé.“

„Dnes si myslím, že se z toho dá udělat to nejlepší. Nic nepomůže, kdybychom byli věčně smutní nebo nepřátelé.“ říkají Franziska a Rupert Stejskalovi, když ve Slavonicích procházejí kolem domu, který museli 6. června 1945 jako malé děti opustit společně se svým otcem Eduardem a matkou Marií. Otec byl váženým slavonickým občanem, statkářem a zároveň provozovatelem provaznictví.

Velmi se zasloužil o výstavbu Německého domu, a byl dokonce prvním předsedou Spolku Německý dům.

Ženil se až velmi pozdě, v roce 1938 kdy mu bylo již 66 let. Po smrti matky potřeboval hospodyni a když z Českého Rudolce přišla vykonávat tuto práci Maria Brandt, vyvinulo se mezi nimi hluboké pouto. Eduard Stejskal vychovával své děti k lásce k domovině, bral je často na výlety a za příbuznými. Nikdy nebojoval, ani v první světové válce ne.

Po vyhnání do sousedního Rakouska se však rodině nevedlo zle. Eduard Stejskal jako provazník našel brzy práci, ale stesk po domově byl velmi silný. Jeho dětem Franzisce a Rupertovi je dodnes líto, že se od rodičů nedozvěděli o ztracené vlasti více. „A myslím si, že jsme si jako děti ve skutečnosti netroufali zeptat nebo se v tom nějak „šťourat“, protože to vždy bylo spojené s bolestí,“ říká Franziska.