Jan Maixner

Jan Maixner se narodil 21. května 1925 ve Starém Hobzí – pohraniční vesnici na česko-moravském pomezí, kde v té době většina obyvatel mluvila německy. Jan ovládal dobře oba jazyky, protože byl Němcem po otci a Čechem po matce. A kým se cítil on sám? „Když jsem potřeboval, tak jsem mluvil česky nebo německy, to mi bylo jedno. S nikým jsem se nehádal.“ V obci podle něj byl jen jeden fanatický nacista: „Bruner Andreas, to byl zažranej Němec. Chtěl, abychom ho zdravili Heil Hitler i když jsme kolem jeho domu s klukama hnali krávy. Na konci války při převratu šel do maštale a tam se zastřelil.“

Po vychození obecné školy sedlačil s otcem na rodném hospodářství. Byl nejstarším ze tří bratrů. Jako říšskoněmecký občan musel nakonec narukovat do Wehrmachtu. Došlo k tomu v roce 1944 a jeho cesta vedla do Znojma k dělostřeleckému pluku: „Protože jsem rozuměl koním, tak jsem k nim šel. Šest koní táhlo jedno dělo. Po půlročním výcviku jsme jeli vlakovým transportem na frontu do Itálie proti Angličanům.“ Tam neměli němečtí vojáci často co jíst, a tak chodili žebrat do místních vesnic: „Nerozuměli nám, ale naučili jsme se, že chleba se řekne pane.“

Do přímého boje se Jan nedostal, ale nakonec byl přeci jen zraněn: „Zatáhli jsme vždycky dělo do palebného postavení a s koňma jsme šli pár kilometrů zpátky, kde jsme je mohli ustájit pod střechu. Na jaře 1945 jsme ustupovali přes Maďarsko. Jeli jsme do kopce bahnem. Koně už nemohli a jeden se najednou vysílením svalil přímo na mne. Vstát jsem nemohl, měl jsem rozbitej celej kotník. Sanitkou mne vezli do Nových Dvorů u Hodonína, kde byl lazaret v bývalé škole.“ Zde si poležel necelý měsíc a již měl opět narukovat na frontu. S dalším vojákem a jedním poddůstojníkem se měl co nejdříve hlásit na nejbližší sběrné stanici: „Poddůstojník nás šel nahlásit a tam byl esesák. Když slyšel, že se poflakujeme už tři dny venku, řekl, že kdybychom byli z jeho jednotky, hned by nás dal zastřelit. Takoví to byli darebáci ti esesáci. Na nohu jsem ještě kulhal a bolela.“

Tak byl Jan Maixner zařazen do pěší kompanie v zákopech kdesi na Moravě proti Rusům, zažil však už hlavně všeobecný ústup: „Jednou ráno jsme vstali a velitel řekl, že Hitler umřel. Tak jsme mu ještě střelili salvu a všechno jsme naložili do náklaďáků a jeli jsme do Horních Rakous k Američanům, aby nás nezajali Rusové. Toho se každej bál. Před zajetím jsme hned zahazovali flinty. Lidi je rozbíjeli, i když důstojníci křičeli: „Nerozbíjet, jenom zahodit!“ Američané to procházeli a brali si jenom pistole na památku. Byl jsem rád, že jsem konečně mohl flintu zahodit.“

Jan Maixner miloval celý život koně, a tak mu nikdy nevymizelo z paměti jejich utrpení ve válce: „Když jsme ustupovali, vždycky šla parta napřed, která hledala místo, kam koně na noc v úkrytu ustájit. Nestihli jsme tam dojet a přiletěla nepřátelská letadla a obhlížela si nás. Za chvilku přiletěli znovu a tloukli do všeho na zemi. My jsme koně uvázali dole v lese a utíkali se schovat do kopce, kde jsme byli v bezpečí. Dole ale ty koně moc zkusili a hromadu jich zabili.“

Ještě téměř rok po válce trvalo, než se Jan vrátil konečně domů: „Začali propouštět asi už po 14 dnech vojáky z nejbližšího okolí. Udal jsem adresu kamaráda, tak jsem se dostal do mlýna k jeho otci. Ten potřeboval chlapa ke koním a to se mi hodilo. Rozvážel jsem mouku a přivážel obilí na mletí. To bylo ještě v Horních Rakousích. Ze mlýna jednou vezl jeden chlap velkým traktorem lidi do Vídně. Tam jsem měl příbuzné, tak jsem jel s ním. Od mlynáře jsem s sebou dostal pytel brambor, protože ve Vídni byla po válce velká bída, ale než jsme tam dojeli, tak brambory zmrzly, tak jsem jim moc nepomohl. Byl jsem tam u sestřenice a do Vídně jednoho dne přišly ženský z Hobzí, že je odtud vyhnali. Myslel jsem, že se po čase vrátí a že pak pojedu s nimi, ale vrátit se už nesměly. Tak jsem se do Hobzí vrátil sám na jaře 1946.“

Hobzí se zatím hodně změnilo. V domech po vyhnaných Němcích žili neznámí lidé. Janova rodina ale směla zůstat: „Otec po válce dostal rakovinu kosti a jednou, když slézal z postele, zlomil si nohu a krátce nato umřel. Hospodařili jsme pak s matkou sami.“ Na konci války narukoval na východní frontu ve svých 18 letech také Janův bratr Leopold. Paradoxně oba válku přečkali bez větší úhony, ale jejich nejmladší bratr Karel nalezl po válce ve svých 13 letech tragickou smrt doma: „Když s kamarády na podzim pásli krávy u řeky, našli granát a hodili ho do ohně. Když dlouho nevybuchl, Karel k němu přišel a začal klackem do ohně šťourat. V tu chvíli došlo k explozi, která mu roztrhla břicho, a byl na místě mrtvý.“

V době, kdy se Jan vrátil do Hobzí, fungovaly ještě v okolí zajatecké tábory: „Dole, když se jede ke Slavonicům přes most, byli po levý straně německý zajatci a po pravý maďarští. V lese si stavěli takový chaloupky a v těch bydleli. Hlídali je Rusové. Nemocní zajatci šli do zámku, tam byla malá nemocnice, a umírali tam. Zakopávali je pak u zdi na hřbitově. Ty, co v táboře přežili, odvezli prý do Ruska na práci. Lidi si pak ty jejich příbytky levně kupovali na palivové dříví.“

Po roce 1948 bylo také v Hobzí založeno JZD a místní sedláci byli nejrůznějším způsobem nuceni do něj vstoupit: „Vyměnili nám pole a dostali jsme takové mizerné, že se na něm hospodařit nedalo. Tak jsme nakonec s matkou do družstva raději taky vstoupili a pracoval jsem tam až do důchodu.“

Celý svůj život s výjimkou let 1944-1946 prožil Jan Maixner na rodném statku ve Starém Hobzí. I když se kraj po válce hodně změnil, jak říká: „Doma je doma.“ V roce 2012 pomohl svými vzpomínkami  lokalizovat na místním hřbitově hroby německých zajatců, které následně vyzvedla německá vládní organizace Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e.V.