Archeologie druhé světové války

Při demarkační linii je najednou soustředěno obrovské množství odzbrojených německých vojáků. Někteří vojáci stihnou kapitulaci provést v americkém teritoriu, ty, kteří se vzdají východně od zmiňované linie, a nestihnou tak přejít k jednotkám USA, v masovém měřítku zajímají Sověti. Obecně lze prohlásit, že situace ohledně zajatců je v počátečních týdnech a měsících značně neuspořádaná, do zajetí se dostávají stále větší počty lidí, se kterými se musejí spojenecké armády vypořádat. Zajatci jsou tak mnohdy provizorně shromážděni „pod širým nebem“, později ale vzniknou stabilnější soustřeďovací zařízení.  

Němečtí vojáci zajatí na Dačicku, Slavonicku, Novobystřicku a Jindřichohradecku tak spadají pod působnost Sovětské armády, zejména pak ruské správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných. Na zajatce čeká propracovaná síť táborů, od jednoduše zařízených přijímacích a sběrných středisek, až po organizované frontové tábory. Tyto tábory představovaly již tehdy velice zajímavý fenomén – nedlouho po skončení války najednou poblíž Slavonic a Nové Bystřice vznikají komplexy, připomínající velikostí fungující města, počtem „obyvatel“ často převyšující samotné Slavonice či Novou Bystřici. Poblíž Českého Rudolce je dokonce vybudován tábor o rozloze 160 hektarů, který je schopen dle údajů z obecní kroniky v kritických dnech pojmout až 120 tisíc lidí, čímž se hrubým odhadem blíží počtu obyvatel Českých Budějovic.

Ve Slavonicích je tehdy skutečně rušno, usídlí se zde početná část sovětské armády, je zřízeno divizní velitelství a městské vojenské velitelství. Město pomyslně představuje důležitou křižovatku, kterou mimo válečné uprchlíky proudí i desetitisíce zajatců do táborů v Českém Rudolci, Starém Hobzí a rakouském Waidhofenu.

Zajatci v příhraničních oblastech Slavonicka, Dačicka a Novobystřicka nejsou pro místní obyvatele ničím novým. Už za války zde německá armáda držela a nasazovala na nejrůznější práci početné skupiny zajatých Rusů, Italů, Poláků, Francouzů a dalších vojáků spojeneckých armád nejrůznějších národností, což dokládají zápisky z kronik i svědectví pamětníků. Po válce jsou kupříkladu Francouzští zajatci ve Slavonicích využiti revolučním národním výborem při nastolení pořádku ve městě před příchodem Rudé armády, na Novobystřicku a Rudolecku si zase osvobození zajatci po odchodu německé armády začnou kompenzovat prožitá příkoří a rabují. Tento akt nelze unáhleně odsuzovat. Se zajatci nebylo vždy taktně zacházeno a dle pořízených pamětnických svědectví zažívali zejména Rusové a Poláci v rukách svých věznitelů mnohé, až neúnosné těžkosti. Po osvobození se ale karta obrací a dříve věznění vojáci nabudou svobody s možností podílet se na správě oblasti – často i kontrolou nad zajatými německými vojáky – příslušníky bývalého režimu, kterým byli dříve vězněni.  

Marie Pěkná bere kolo a vyráží se svým tatínkem na výlet z Nové Bystřice na Staré město. Kousek za městem se jim ale naskytne k vidění zajímavá podívaná – tisíce zajatých německých vojáků, mířících v pětistupech po silnici směrem do ruského zajetí. Obrovský průvod o několika kilometrech se na dlouho vryje do paměti. Vojáci jdou poslušně směrem na Hůrky, kde je pro ně vymezen prostor o několika km² – nový přechodný „domov“, který v brzké době od měsíce května do července pojme několik desítek tisíc lidí a dle počtu bude větší než samotné město poblíž.   

Obdobná situace je k vidění i o deset kilometrů dál směrem k vesnici Český Rudolec v okrese Dačice, kde vzniká začátkem května ještě větší komplex, který v brzké době pojme přes sto tisíc zajatců. V lesním porostu u vesnice, směrem k Lipolci a Lidéřovicím, Sověti zřizují obrovský vojenský tábor, který je tak propracovaný, že zde jsou svého času k vidění i pekárny, lazaret, a dokonce kostel s vlastním duchovním pro evangelíky i katolíky.

Nesmíme opomenout ani velký vojenský tábor, který se v té době nacházel hned vedle Slavonic u Starého Hobzí. Zde se v lese poblíž malebné říčky Dyje nachází velký tábor pro německé a maďarské vojáky. Tábor podle údajů ruských vojenských činitelů čítá až 100 tisíc lidí. Aby nemuseli zajatci tábořit pod širým nebem, pokácejí celý les a ze dřeva a veškerého dostupného materiálu si postaví jednoduché příbytky a sruby. To lze sledovat i v místě ostatních táborů, kdy pro nás neuvěřitelné množství lidí začne oblast, kde tráví zajetí, chápat jako svůj přechodný domov a v tomto duchu si krajinu a okolí začne přetvářet a měnit k obrazu svému – zejména pak k většímu komfortu, který by měl jejich pobyt a životní podmínky alespoň trochu zlehčit. Tak se stalo, že vysoké lesy u rybníka Osika, Českého Rudolce a řeky Moravské Dyje u Starého Hobzí jsou mnohdy zcela vykáceny.

Velké počty lidí v poměrně malém prostoru a  nepříznivé životní podmínky dají brzy vzniknout epidemiím, zejména pak tyfu a dalším chorobám. Mnozí vojáci v době svého pobytu v zajetí podlehnou svým zraněním či nemocem. V místech táborů jsou dodnes předpokládány neoznačené hroby pochovaných z polních lazaretů.

Zmiňované zajatecké tábory jsou pak většinou v červenci a srpnu postupně likvidovány a zajaté vojáky po vyčleněných skupinách odvádějí Sověti do Dačic a Slavonic. Zde jsou pro ně připraveny vlakové soupravy, které je odvážejí dál na východ, kde si mají zajatci odpracovat škodu napáchanou na východní frontě. Mnozí z nich se už nikdy nevrátí.

Od opuštění velkých vojenských táborů uplyne řada let. Vojáci odešli, provizorní dřevěné stavby zajatců v místě tábora u Starého Hobzí jsou rozebrány na palivové dříví, části dřevěných chatek z Rudolce dokonce místní využívají ke stavbě loděnice. Nicméně, dříve tak rušné oblasti postupně upadají v zapomnění a zarůstají. Krajina si tak postupně bere zpátky dávnou podobu a po 75 letech není pomalu poznat, že místa, dnes často lidově nazývaná „na lágru“( či „v lágru“) dříve přestavovala obrovské vojenské celky s deseti tisíci obyvateli. O organizaci táborů v době jejich fungování toho nevíme mnoho, tábory jakožto plnohodnotné vojenské objekty byly dobře hlídány a obyčejný člověk se k nim často nemohl přiblížit ani na dohled. V době epidemií, propukajících mezi zajatci, o kontakt zřejmě nikdo z místních ani nestál, a tak se stalo, že přes několik málo dostupných písemných údajů z kronik a pár starých fotografií víme o organizaci, podobě a životě v táborech často jen střípek informací.  

Možnost pochopit organizaci vojenských táborů a přiblížit se tomu, jak mohl vypadat život zajatce v nich, máme dnes díky archeologii. Už dávno neplatí, že se archeologové zabývají nutně pravěkem, pozornosti neunikají ani památky z 20. století. Tímto obdobím se zabývá tzv. archeologie modernity. V rámci tohoto oboru jsou tak zkoumány zaniklé německé vesnice po roce 1945, bývalé hřbitovy a další památky z 20. století. Archeologie modernity se dělí na zájmová odvětví, důležitá je tzv. archeologie konfliktu a archeologie vojenství, v rámci, kterých jsou například zkoumány pozůstatky vojenských střetů, pevnosti, radarové stanice, letiště, ale i místa spojená s holocaustem, koncentrační tábory či pracovní tábory z doby komunismu.

Do této početné kategorie spadají i vojenské tábory z doby druhé světové války, a tak se prostory bývalých vojenských táborů na Slavonicku, Dačicku a Novobystřicku začínají archeologové postupně zabývat. První výzkumy započaly v roce 2017 pod vedením archeologického ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Jako první je zkoumána lokalita vojenského sběrného tábora u Nové Bystřice. Při první návštěvě místa bývalého zajateckého tábora pro desetitisíce zajatců badatele na první pohled upoutají pozůstatky příbytků a vyhloubených okopů, které si zde zajatci budovali, aby v nich lépe přečkali pobyt v zajetí. Po podrobném terénním průzkumu je těchto zahloubených ubikačních objektů zaměřeno na 250. V prostoru tzv. křížového vrchu, kde se měl dříve nacházet i lazaret, jsou pak objeveny dokonce nadzemní pozůstatky příbytků zbudovaných z kamene. Kreativita zajatců a jejich um využít všechen dostupný materiál k tvorbě provizorních obytných staveb neznaly mezí.

Podobné pozůstatky zahloubených příbytků jsou časem lokalizovány i v místě bývalých vojenských táborů u Českého Rudolce a Starého Hobzí. Na základě terénních postřehů lze prohlásit, že vojáci při budování těchto provizorních příbytků odvedli vskutku kvalitní práci – místo, kde jednotlivé okopy a domky ze dřeva stály, je patrné do dnešních dnů i po tolika letech. V rámci archeologického výzkumu jsou pak tyto objekty zaměřeny a dokumentovány pomocí fotoaparátu, přístroje GPS a totální stanice. Výsledkem je přenesení pozice těchto objektů do mapy a vytvoření několika modelů, na něž máte možnost se podívat.  

Dokumentace objektů vojenských táborů je dnes velice důležitá. V lesních prostorách, kde se dříve tábory nacházely, probíhá ve většině případů intenzivní lesní práce a zejména těžba dřeva,  jejímž následkem bylo již mnoho okopů zničeno. Práce archeologů tak představuje poslední možnost, jak tyto památky zaznamenat a případně zachovat pro další generace. Doufejme, že se díky osvětě u veřejnosti dostane těmto recentním památkám alespoň částečné ochrany, kterou si zcela jistě zasluhují.

Po zajatcích v místech táborů nezbyly jen pozůstatky okopů a ubikací. Po opuštění zde zůstává odhozen i velký počet vojenského materiálu a osobních věcí, odrážejících vojákův každodenní život v zajetí. Lokality vojenských táborů upoutaly u veřejnosti pozornost hned poté, co je opustili poslední vojáci. Lidé tak ze zvědavosti odnášejí nejrůznější vojenské předměty a materiál po zajatcích domů. Věcí v oblastech tábora bylo nepočítaně, většinou se ale jednalo o nejrůznější odpad – z kovu, skla, či kůže, který tehdy neměl žádnou hodnotu a byl na místě ponechán či uklizen do jímek nebo prohlubní po provizorních příbytcích. Do dnešních dnů lze v místech vojenských táborů registrovat mnoho zajímavých předmětů, jako jsou například vojenská vyznamenání, identifikační známky, nejrůznější části polní výbavy, munice, dobové mince, hřebeny, mastičky a další rozličné předměty. Všechny tyto jmenované předměty byly registrovány v rámci archeologického výzkumu a poskytují úžasnou příležitost dozvědět se o místě a zde internovaných vojácích něco nového a osobního, co by více vypovídalo o čase stráveném v zajetí.

Nejen součásti vojenské výbavy, vyznamenání a osobní věci, ale i tehdy bezcenné plechovky a zbytky kostí dnes představují důležitý archeologický pramen poznání a každý takový kus kosti nebo plechovky od jídla znamená cenný poznatek k životu vojáka v zajetí, zejména pak k jeho stravování.  

Dle vzpomínek německého vojáka Ulricha Koppeho, drženého v táboře u Nové Bystřice, se Sověti snažili zajatcům poskytovat jídlo, nebylo tomu ale v adekvátním množství. Zajatých vojáků bylo příliš mnoho, v táboře u Českého Rudolce pro zajatce denně poráželi dokonce až 80 kusů dobytka. Většinou se dle vzpomínek pamětníků jedná o hospodářská zvířata z okolí, která byla Sověty zabavena a dopravena do lágru. I přes snahu Rudé armády tábory jakkoliv zásobovat však vojáci často strádali hladem.

Díky moderním vědeckým přístupům v archeologii, a zejména pak díky vědecké disciplíně archeozoologii jsme dnes schopni zjistit, jak skutečně vypadal zajatcův jídelníček a čím vším se vlastně lidé v táborech stravovali. Například v průběhu archeologického výzkumu v táboře u Nové Bystřice je v roce 2017 registrováno a analyzováno přes 420 kostí a jejich fragmentů. Díky analýze dnes víme, že se jídelníček zajatců mohl skládat z masa zvířat, jako je tur, ovce/koza, kůň, či prase.

Díky další vědecké disciplíně – archeobotanice, jsme zase schopni zjistit, jak mohlo vypadat prostředí, které zajatce obklopovalo, a zdali si zajatci jídelníček nezpestřovali dostupnými plodinami z okolí. V rámci analýz nalezená semena rostlin ostružin a malin, které dnes již v místech nejsou k vidění, pak dostávají  z hlediska potencionální potravy pro zajatce zcela nový význam a dotvářejí pomyslný obraz krajiny, která zajatého člověka obklopovala.

Přes veškeré zde prezentované výsledky stojí badatelské výzkumy vojenských táborů teprve na počátku a archeologové mají před sebou ještě velký kus práce. Vždyť zmiňované vojenské komplexy představují de facto dávná fungující města, jejichž plnohodnotný výzkum zabere ještě mnoho let práce.