Wolfgang Znaimer

„Všechno nám vzali, už tam nemůžeme.“

Pan Wolfgang Znaimer se narodil 5. května 1933 ve Slavonicích. Jeho rodný dům na Horním náměstí (Oberer Platz) č. 79 byl postaven již v roce 1576 a nově byl postaven po požáru města v roce 1760. Od té doby v něm až do odsunu žili výlučně Němci. Rodiče Wolfganga Znaimera, Theobald Znaimer a Stefanie Znaimer, rozená Österreicher, provozovali v tomto domě obchod koloniálním zbožím a železářství.

Pan Wolfgang Znaimer má ještě druhé jméno – Johann. Jak k tomuto jménu přišel, je zajímavý příběh. Ačkoliv ve Slavonicích žili z větší části Němci, místní farář byl Čech. Když se Theobalda Znaimera při křtu novorozeného syna farář zeptal, jaké tedy bude chlapcovo jméno, Theobald odpověděl, že se bude jmenovat Wolfgang. Farář očividně užasl a zeptal se, jestli tedy nemá chlapec dva dědy a že by měl být pojmenován po jednom z nich. Jeden děda se přece například jmenuje Wenzel (Václav), druhý Johann (Jan). Dohodli se tedy, že se chlapec bude jmenovat Wolfgang Znaimer, s druhým uděleným jménem Johann. Po křtu poznamenal Theobald Znaimer: „Tak nechtěli mít německé jméno Wolfgang a teď mají pravé německé jméno. Jako Johann Wolfgang Goethe, akorát obráceně.“

Jinak ale popisuje Wolfgang Znaimer život ve Slavonicích jako pokojný. Po stránce národnosti se v běžném životě mezi českým a německým obyvatelstvem nedělaly žádné rozdíly. I v různých spolcích ve vsi, v hudebním a střeleckém spolku nebo i při cvičení bylo členstvo smíšené. Podobně se lidé chovali i v kostele. Němci i Češi zpívali, cvičili a modlili se společně.

Ačkoliv představovali Češi menšinu, byla ve Slavonicích ještě před rokem 1938 v panském domě rodu Zachariáše z Jindřichova Hradce česká obecná škola.

Když chtěl v roce 1938, v roce takzvaného „osvobození“, navštívit město Adolf Hitler, proběhla velká přehlídka. Všechna sdružení, jednotky SA, letecký a motorkářský klub NS, Hitlerjugend (Hitlerova mládež), školy a NS školka se shromáždily na tehdejším náměstí Adolfa Hitlera.

Sám pan Znaimer, který od roku 1939 navštěvoval německou obecnou a později měšťanskou školu, byl také v Hitlerjugend. Ještě si pamatuje, jak společně se svými přáteli zabarikádovali Jemnickou bránu kmeny stromů, aby zastavili vstup Rudé armády do Slavonic. Občané Slavonic se totiž vzdali naděje a vyvěsili bílá prostěradla na znamení kapitulace ze svých oken. Ale příslušníci SS nechtěli kapitulaci akceptovat. Projížděli se svým vozem městem a stříleli přitom na bílé šátky. Chlapcům u Jemnické brány ale řekli, aby kmeny zase odklidili z cesty, jinak by byla celá brána zničena, jakmile by do ní najel tank.

Obsazení Rudou armádou bylo pro všechny obyvatele Slavonic strašným obdobím. Všichni sousedé Znaimerových se společně zdržovali v jejich domě č. 79. Společně jej zabarikádovali těžkými pytli s cukrem a jinými věcmi, aby Rusové nemohli vstoupit. Především ženy jsou dnes rády, že zůstaly před okupanty ochráněny.

Krátce na to musela rodina Znaimerových a spolu s ní i zbytek německého obyvatelstva Slavonic město opustit. Stefanie Znaimer právě vařila džuveč, když v červnu 1945 z amplionu městské věže hlas oznamoval: „Pozor, pozor! Během dvou a půl hodiny musí němečtí obyvatelé opustit město. S sebou si mohou vzít pouze to, co unesou.“ Rychle zabalila jídlo a vložila ho Wolfgangově malé sestře do kočárku, zatímco si každý z obou synů oblékal kalhoty a kožené kalhoty. Malému Wolfgangovi pak dala do ruky na cestu malý kufřík, který byl v předchozích letech stále připraven pro případ, že by bylo po leteckém poplachu zapotřebí prchat. V něm se nacházely všechny důležité doklady. Soupis majetku obchodu se železářstvím, rodné listy, oddací listy prarodičů, křestní listy. Nacházel se tam i jeho vlastní křestní list – dvojjazyčný, vystavený v českém a německém jazyce. Má ho dodnes.

Partyzáni mezitím vzali důležité německé osoby jako rukojmí a postavili je před radnici. Stál tam v řadě starosta, ředitel školy, ředitel banky a další tři lidé a německému obyvatelstvu bylo vyhrožováno, že za každou rodinu, která výzvu opustit město neuposlechne, bude jeden z nich zastřelen.

Před domem č. 79 stál brzy partyzán se samopalem a požadoval klíče od domu. Tak Stefanie sama se svými třemi dětmi opustila dům a město. Theobald Znaimer se z války nevrátil.

Cesta na rakouskou hranici byla jako smuteční pochod. Němečtí obyvatelé byli hnáni až na celnici mezi Slavonicemi a Fratres. Tam stál na schodech Čech s velkou bednou, do které dával  věci, které vyhnancům zbývaly a které jim bral. Na druhé straně šli vyhnanci zase dolů a došli mezitím zcela bez prostředků k rakouské hranici. Když stála Stefanie se svými dětmi na kopci ve Fratres a z dálky se dívala na kostelní věž ve Slavonicích, řekla:  „Všechno nám vzali, už tam nemůžeme.“

Pokračování příběhu:

Po příchodu do Fratres byli vyhnanci nejdříve přijati sedláky do jejich stodol, kde byli opět vystaveni nočním přepadením příslušníky ruské armády.

Wolfgang Znaimer našel nový domov v Kirchheimu unter Teck v Bádensku-Württembersku, oženil se tam a dočkal se čtyř dětí, osmi vnoučat a tří pravnoučat. Do Slavonic se poprvé vrátil v roce 1980. Tuto návštěvu ztěžovalo mnoho kontrol, ale další cesty do Čech, na Moravu a do Slezska mu ukázaly zemi s krásnou krajinou a mnoha uměleckými díly. Slavonice jako středověké renesanční město v něm stále zanechává dojem a je to i přes těžké dny odsunu „moje vlast. Zde jsem byl a jsem doma.“